Tak nabitou Lucernu jsem naposledy zažil za slavné éry bratrů Nedvědů, někdy v roce 1994. I včera, 27.11. 2007, by se v Lucerně nepohnula ani myš. Doslova ergonomicky stlačené židle byly plně obsazeny a ostatní stovky diváků zaplňovaly veškeré balkóny, boční lóže i zadní část sálu. Bojovalo se o každé místečko, k sezení i k stání. Jak by ne, když toho večera vrcholil 10. ročník mezinárodního hudebního festivalu “Kytara napříč žánry”, jehož hlavním organizátorem a ředitelem je český kytarista Stanislav Barek
V rámci festivalu vystoupila v Praze již celá řada velkých světových kytaristů, vzpomeňme například flamengového mistra Paco de Luciu, který Prahu navštívil před třemi týdny. Ale tím včerejším magnetem, který většinu z nás donutil si už někdy v dubnu poslušně zakoupit lístky, byl patrně v současnosti největší ze všech.
Magický, démonický – Tommy Emmanuel.
Dovolím si vám jeho koncert popsat. Budu se snažit maximálně ubrat své emoce a přemrštěnou expresivitu, i přes to, že ač poměrně často navštěvuji nejrůznější koncerty, něco tak silného jsem již léta nezažil.
Pár minut po sedmé Lucerna potleskem přivítala Stanislava Barka, který několika stručnými větami večer zahájil a přivítal na podiu hosta koncertu, německého kytaristu Petera Fingera. Ačkoliv sám Peter Finger je držitelem mnoha mezinárodních ocenění a patří k německé kytarové špičce, napadlo mě, jak se asi musí v tuto chvíli cítit, má–li zahájit Emmanuelův koncert.
Ale na
Fingerovi žádná zjevná nervozita znát nebyla. Skromně usedl a zahrál první
skladbu. A zahrál ji tak, že Lucerna toho večera poprvé bouchla. Finger
nemařil čas a dalšími skladbami dostával lidi do varu. Celé své vystoupení
odehrál ve stylu finger- picking (název stylu nijak nesouvisí s příjmením
kytaristy) a předváděl téměř nemožné. Nápadité běhy, efektní tlumení strun
a nesmírná herní rychlost. Pro změnu mě opět napadlo, jak asi musí být
Tommymu Emmanuelovi, jestli v zákulisí poslouchá Fingerovy kaskády.
Ale přátelé,
je a bylo to celé jinak. Po krátké přestávce vyšel na podium znovu Stanislav
Barek a k nedočkavému davu zvolal jediné jméno. Kdybych měl větší literární
nadání, asi bych vám dokázal barvitě popsat to, co se v následujícím okamžiku
a v dalších sto minutách dělo. Takhle vám mohu jen suše sdělit, že Lucerna
neartikulovaně zařvala a před námi stanul Tommy Emmanuel.
Nebudu vám popisovat, jak T.E. hraje na kytaru. Nemá to ani význam, byla by to jen slova. Tommyho Emmanuela musíte jednoduše slyšet a v druhé řadě doporučuji i vidět.
Vždy mě fascinovalo téma nadměrného lidského talentu v jakémkoliv oboru. Tím více mě včera vzalo osobní setkání s lidským hudebním géniem. Měl jsem možnost vidět a slyšet mnoho špičkových hudebníků, ať už instrumentalistů nebo zpěváků, ať již na poli hudby klasické nebo v sektoru populárním, moderním. Přes všechnu jejich talentovanost, často i dokonalost jím chyběl ten poslední, ale asi ten nejvzácnější stupínek, z něhož se vstupuje do výšin hudební geniality. Když člověk něco takového vlastní, je to pro něj vzácný dar, který musí pečlivě opatrovat a velmi citlivě s ním zacházet. Tommy Emmanuel dostal do vínku oboje – dar geniality sám o sobě i schopnost ho rozvíjet k hranici maxima. A také jej přenášet na druhé.
Dopřál jsem si ten komfort a v prvních vteřinách, kdy Tommy zahájil své vystoupení, jsem se podíval na okolní diváky. Většina lidí měla v němém úžasu lehce pootevřená ústa, sedmdesátiletý pán dvě řady přede mnou podupával oběma chodidly naráz. Nebylo najednou jiných kytaristů, neběžel čas, chyběl pocit žízně a hladu, ztratily se osobní životy a osudy jednotlivců v sále jen proto, aby se mohly jako kapky vody na mastném skle slít do jednoho hlubokého prožitku. Podium v tu chvíli bez jakéhokoliv nároku na výhradu nekompromisně ovládal fenomén Tommyho Emmanuela.
Hrál ve stoje. Otáčel se na všechny strany, aby vyjádřil úctu bočním i zadním lóžím. Při nejnáročnějších pasážích bez problému stihl pozdravit v druhém patře sedícího konsternovaného Marka Ebena. Ve skladbě Classical Gas za tempa presto si osušil obličej do ručníku položeném na stolku, aniž dal ruce z kytary. Instrumentální provedení ve znamení jedinečné technické dokonalosti.
Ještě spoustu by se toho mohlo napsat. O přenádherné chvíli, kdy na podium vešla Tommyho přítelkyně, australská zpěvačka Lizie Watkins a oba společně zazpívali dva krásné duety. O tom, že koncert byl ukončen dvojitým standing ovation a T.E. nevěděl, jak vlastně odejít. O velké chvíli, kdy v závěrečných přídavcích zboural Lucernu, z čehož plyne, že akce “Národ sobě” vešla dne 27.11. 2007 do druhé etapy.
Závěrem bych si dovolil uvést několik zajímavých odkazů k osobě Tommyho Emmanuela, které nejlépe dokreslí můj skromný příspěvek. Též bych rád poukázal na následující článek „Sirky do Austrálie“, který je volným pokračováním.
Tommy
Emmanuel hraje skladbu Pegao
Tommy
Emmanuel hraje skladbu Lewis and Clark
Tommy
Emmanuel hraje skladbu Lewis & Clark živě
Tommy
Emmanuel hraje skladbu Initiation
Tommy
Emmanuel hraje skladbu Somewhere Over the Rainbow
Tommy
Emmanuel - Classical Gas
Tommy Emmanuel
záznam z koncertu v Zaandamu v roce 2005, část 5